Oficiální webová prezentace Višňového na jižní Moravě

Hned se můžeme ohradit proti nadpisu – vidíme přece, protože máme oči. Kam si stoupneme, odtud je vidět… No dobře, ale proč jsou rozhledny? Vidět je všude, kde jsem. A přesto jsou místa, odkud je vidět jinak a více doširoka – abychom tedy obešli vyjádření, že z rozhledny je vidět lépe.

Modlitba je místo, odkud je vidět lépe na sebe samého v pozemském životě i na Boha – jaké je jeho dobro a co Bůh dovede v životě člověka vykonat.

Obešli bychom se i bez modlitby – kdybychom byli pokorní a dovedli se dívat na pozemský život i na Boha z místa naší ubohosti. Ale sobectví, lež a pýcha je vítr, písek a popel – a proto naše oči tak dobře nevidí.

Modlitby, které jsou pro nás rozhlednami, jsou například: “Pane Ježíši Kriste, synu Boží, smiluj se nade mnou hříšným.” Pokud bychom chtěli větu z evangelia, tak jsou to slova celníka stojícího vzadu v chrámě (Lukášovo evangelium 18,9-14): “Bože, slituj se nade mnou hříšným!” Nebo věta z korunky k Božímu Milosrdenství, jak se ji modlíme, když oslovujeme Boha Otce podle svědectví sestry Faustyny: “Pro jeho bolestné utrpení bud’ milosrdný k nám i k celému světu.”

Jde o to, že je třeba odložit sobectví – a pak se postavit tak, aby moje dobro a Boží dobro bylo v zákrytu. Z takového úhlu pohledu pak se dá říci: Jak je Bůh dobrý!

Učme se říkat – z těchto třech vět, která komu bude pasovat nejlépe: Pro jeho bolestné utrpení bud’ milosrdný k nám i k celému světu. Bože, slituj se nade mnou hříšným! Pane Ježíši Kriste, synu Boží, smiluj se nade mnou hříšným.

Škála nepřátelství

Jsem tak ironický, že nevím, jestli ten, kdo do mě rýpe, mě ještě uráží, nebo už je to od něho kompliment.

Až tak nepřehledné mohou být lidské vztahy. Tady oceníme pozapomenutou mírnost, laskavost a shovívavost.

O ironii se říká, že je to nejnižší a společensky tolerovaný stupeň útoku. Ovšem to, že je to společensky tolerované, ještě neznamená, že to buduje lásku a důvěru mezi lidmi.

Papež František v těchto souvislostech nastavil ještě vyšší laťku: když jsme ke druhému člověku nevšímaví, když ho přehlížíme a jsme lhostejní – tak už je to první stupeň nepřátelství.

Snažme se v tomto ohledu na vztazích s lidmi okolo nás zapracovat. Papež František navrhuje, aby místo lhostejnosti nastoupilo vřelé lidské bratrství.

Takhle to přece nejde

A co Bůh? Vždyť jsme byli zvyklí chodit se do kostela modlit. Kdy Boha zase takto „potkáme“?

Máme druhou možnost – tu kterou jsme, kdybychom na to dbali, mohli udělat už dávno – vyhledávat Boha ve svém civilním životě, ve svém obyčejném pozemském dni.

Bůh umí být se mnou, v mé obyčejnosti a každodennosti. Nacvičil to už narozením do Betlémského chlíva. Prostředí nic moc, ale lidé tam byli – přišli pastýři a potom další.

Pro povzbuzení, pro naději, si poslechněme, o co usiluje Ježíš pro náš pozemský život. Říkal to apoštolům při poslední večeři. Tehdy Ježíš už neměl moc času na vysvětlování, chtěl říct do důležité a to prakticky použitelné. Mluví takto i k nám:

I vy máte nyní zármutek. Uvidím vás však opět a vaše srdce se zaraduje a vaši radost vám nikdo nevezme. V onen den se mě nebudete již na nic ptát. Amen, amen, pravím vám, budete-li o něco prosit Otce ve jménu mém, dá vám to. Až dosud jste o nic neprosili v mém jménu. Proste a dostanete, aby vaše radost byla plná. To vše jsem vám říkal v obrazech. Přichází hodina, kdy k vám už nebudu mluvit o Otci v obrazech, ale budu jej zvěstovat přímo. V onen den budete prosit v mém jménu a neříkám vám, že já budu prosit Otce za vás; vždyť Otec sám vás miluje, protože vy milujete mne a uvěřili jste, že jsem vyšel od Boha.

Janovo evangelium 16,22-27

Vánoce na blátě? No a?

Donedávna jsme si mysleli, že Vánoce na blátě nejsou ty pravé vánoce. Letošní asi budou ještě jiné – a naše starosti o celsiovy stupně a skupenství vody v přírodě nebudou tím prvním tématem.

Opatření a restrikce – ale zmírnilo nám se vysoké tempo všech předvánočních činností? Možná ano. Na figurky, Betlém a svíčky na adventním věnci  by ale nic z toho mít vliv nemělo. Jako je stejný Betlém – tak stejná by mohlo být i naše slavení vánoc v rodině. Jak to?

Na chlívku, dvou kusech dobytka a o něco menším krmelci, kam bylo položené narozené dítě, nic slavnostního ani idylického není. Ale to dítě, tehdy v roce nula, v den počátku celosvětového letopočtu, tedy to dítě je Bůh, který si přišel vyzvednout člověka z bídy a trápení. A každé naše jesličky v obýváku jsou svědectvím, že toto Ježíš umí i dnes: už tu bezútěšnou stáj považujeme za idylku. S Betlémem změna k lepšímu už proběhla.

Vzpomínejme – i naše byty a domy vánoce umí proměnit. Kolikrát se to už stalo. Slavením Vánoc se připojujeme k té události, kdy je bída proměněna.

Ani v době korony neklesla podoba našeho příbytku na úroveň betlémské chýše. Tím spíš může být i letos obejmuto, utěšeno a pozvednuto naše lidství.

Přeji pokojné vánoce, plné síly Božího dobra

Pavel Klouček, farář

JC: Tudy ne, přátelé

Naši nejbližší jsou našimi nejbližšími.

Kdyby klíč k řešení byl u mne, chci ho dát k dispozici a použít.

1600 let starý text mnichů z Egyptské pouště

“Jestliže tě někdo urazí, modli se za něj, jako za někoho, kdo ti přináší veliké dobro – jako za lékaře své domýšlivosti. Láska totiž je uzdou vznětlivosti.”

Pokoj v srdci je jedním z darů, které dostáváme v okamžicích modlitby.

O námaze mluví kdekdo

Někdy se bráníme – když se mám učit, nebo zdokonalovat v zaměstnání. Jindy námahu překonávám s odhodláním a dlouhodobě – ve sportovním tréninku. A což abych se stával lepším člověkem?

Výcvik, kterému říkáme výchova

Dobře, alespoň teoreticky – šlo by pracovat na sobě bez výchovy? Že bychom byli zproštěni odpovědnosti za děti nebo žáky? Že by nám v žádném věku nikdo neříkal, co by se mělo? Že by první září nebylo tak náročné?

Erich Maria Remarque se už propracoval do povinné literatury, je na seznamu četby k maturitě. Popsat děj jeho knihy je obvyklým úkolem, dokonce každý z nás jsme o něm někdy přednášeli referát. Ale kde vzal takovou schopnost vidět a popsat? Chtěl vědět – a viděl to – kam svět spěje:

No, vlastně je času dost, mnoho se od jeho dob nezměnilo. Výchova by přinesla žádanou změnu, ale může to být? Kdyby byl člověk rostlinou, bylinou různých povah. Výchova je, že keřík rajčete zavčas přivážu. Jestli je někdo vinnou révu – zavčas protrhám, co by růst dál nemělo. Jestli je někdo salátem, změním mu místo, kde roste.

Každopádně péče znamená intervence. U rostlin i ve výchově člověka. Když už z nás pan Remarque nemůže mít radost, že jsme se polepšili, ať má aspoň radost, že jeho povzdech chápeme.

Taková byla pozvánka na letošní pouť

To, co je pro člověka pevná vůle a pro lidské vztahy věrnost – to je pro historii tradice.

Kdyby někdo tradicemi opovrhoval – je to podobné, jako lze opovrhovat věrností. Příčinou takového opovrhování bývají stíny osobní historie.

Tradice není udržováním popela, nýbrž ohně!

Pevná vůle musela začít výcvikem, kterému říkáme „výchova“. Věrnost začíná okouzlením lásky. Kde začíná tradice, pokud jde o historii? Událostí – výjimečnou a věhlasnou událostí.

I letos se chystáme oslavit patrona našeho kostela, svatého Jana Křtitele. Jeho věhlas – jako u každého dalšího svatého v kalendáři – spočívá v tom, že v obtížích obyčejného života dokázal rozpoznat a zasadit se o dobro až natolik, že byl prospěšný lidem. A nyní je vzorem.

Přijměte pozvání na poutní mši svatou v neděli 28. června 2020 v 8 hodin. Budeme při ní prosit za Boží uzdravující posilu a dobro pro všechny obyvatele městyse Višňové.

Heslo poslední květnové neděle: „Přijď Duchu svatý!“

Letnice, Slavnost Seslání Ducha svatého je pro křesťany třetí největší slavností v roce – hned po Velikonocích a po Vánocích.

Co se bude dít? Co se má dít? Když budu citovat slova té písně ‚ Přijď Duchu svatý ‘ z 13. století, Duch svatý vykoná svojí silou: Občerství nás, zbaví únavy. Uzdraví. Smíří nás v rozbrojích. Posílí a upevní v dobrém. Zavlaží vyprahlé srdce. Srovná, co je zkřivené a zahřeje, co je studené. Povede, abychom nezabloudili. Obnoví sedm darů, kterými nás vybavil ve svátosti biřmování. Naší ctnosti dodá užitku, aby přinášela plody. V každém zoufalství, i ve smrti dá útěchu. A přivede k Bohu. Nemusí u toho být vidět. Je o to víc účinný a dokáže to.

Já chci i zároveň nechci dát Bohu místo ve svém životě.

Je potřeba se rozhodnout. Svíce sotva může hořet z obou konců.

Jenom správně otočená svíce hoří jedním plamenem. Světlo Ducha svatého vnáší do našeho života světlo: lásku, radost, pokoj, trpělivost, shovívavost, vlídnost, dobrotu, mírnost, věrnost, tichost, zdrženlivost a čistotu.

Mělo by být snadnější prosit Ducha svatého, aby se ujal i mého života, když vím, jak mě může proměnit: Smíří nás v rozbrojích. Zavlaží vyprahlé srdce.

I sobectví je opakem moudrosti

Jsme brambory na poli, chtějí nás mít v řádku. Situace se vyhrotí, když proti nám jede pluh. Zoufalé volání: To je konec sezóny – pak už zbývá jen uvláčet a zasít na příští rok pro jinou generaci porostu.

Ale pluh jede ve jménu užitku a úspěchu: jede vyorávat úrodu. Někteří jsme brambory pro regál v Kauflandu, někteří jsme brambory pro lihovar. Perspektivu máme, i když se blíží traktor s pluhem a svět už nikdy nebude takový, jaký byl doposud.

Chybou brambor není, že by se bály.

Jejich chybou i neštěstím je, že jsou sobecké – tak pojmenujeme to, když někdo myslí jen na sebe, když někdo požaduje, aby ostatní upravili své jednání podle něj – i pluh ať upraví dráhu a znehodnotí si svou práci na poli.

V tomto momentu se do diskuze přihlásí křesťané: že prý nám má Bůh co nabídnout.

Na Bohu nepotřebujeme tolik jeho sílu, ale moudrost a lásku. Jsou chvíle, kdy proměna světa bude znamenat především, že změna čeká mě a můj život. Pole i traktor jsou na tom v zásadě stejně předloni, dnes i napřesrok. Ale brambora s natí a v hlíně může dostat cenovku a dokonce třeba i šroubovaný uzávěr.

Může být dnes ten den, kdy Boží moudrost mluví přímo ke mně, a kdy Boží láska touží právě mě proměnit k lepšímu.

Jak chutná úspěch? Moudrá a nyní velmi hodnotná brambora opustí lihovar v čiré skleněné lahvi s kolkem. Brambora, která se sobecky vyvlékla z vyorávání, zůstala na poli, neužitečná a shnilá. Nadále se utvrzuje v tom, že na to má právo, že ji nikdo nebude určovat, kde má být, natož ji nutit proti její vůli.

Je pro nás dobré, že nás občas lidé upozorní, jak je naše chování sobecké. Například slovy: „Myslíš jenom na sebe.“ „Ale tušíš, co tohle bude znamenat pro mě?“ „A jak to mám chápat já?“ „Víš, jak to vypadá z druhé strany – z mého pohledu?“

Opakem sobectví je moudrost.

Z utrpení brambory, která prošla dlouhým životním putováním až po expediční oddělení lihovaru, se poučme, co je to úspěch. Ježíš ať je naší silou.

Chodím pozdě a nikdo nemá tak dobrou náladu

Velikonoční svátky mají být radostné. Říkáme to tak. I biblické zprávy o Ježíšovi jako vítězi nad smrtí na to poukazují. Apoštolové, lidé kolem Ježíše, radost zažívají.

Ovšem dnes, v současnosti máme v životě stále dost důvodů ke smutku, starostem a stížnostem.

Stejně na tom ovšem byli všichni Ježíšovi přátelé ve dnech po Zmrtvýchvstání: hrob a kámen – stále smutná záležitost. Ženy s vonnými mastmi jdou dokončit rituály pohřbu a zažívají komplikace navíc: kdo nám odvalí kámen od vchodu? Dobře tedy, kámen je odvalený, ale kde je Ježíšovo tělo, abychom dokončili obřad? Jen smutek a komplikace.

Ony i my potřebujeme anděla: Proč hledáte živého mezi mrtvými? „Ježíš zde není, byl vzkříšen.“ – to jsou slova anděla před prázdným hrobem. Hlavní výhoda: opět je Ježíš může potkat. A potkává se s nimi. Je to v závěrečných kapitolách evangelií. Například Lukáše http://www.biblenet.cz/app/b?book=Luke&no=24 nebo Jana http://www.biblenet.cz/app/b?book=John&no=21.

Ne, i tak mi Velikonoce moc neříkají. Je přece tolik reálných věcí v mém životě a každá s něčím souvisí. Důvodů k radosti tolik není. A když se někdo moc směje, spíš by zasloužil výtku.

Ano, když se někdo směje, že přišel pozdě, zasloužil by výtku. Když se ještě chlubí, že má lepší náladu, potřeboval by víc chápat, jak moc na něm závisí ostatní, a že když je sobec, trápí ostatní.

Ale radost velikonoc není radost z pozdního příchodu – protože to není radost u náhrobního kamene.

Radost z Velikonoc je opětovné setkání s živým Ježíšem – teď už vítězným. I ten, kdo čeká, i ten kdo přijde pozdě, můžou právě teď najít poklad, o kterém pro své hašteření nechtěli ani slyšet. A přeci na ně čeká zatím největší radost jejich života.

A to je pro nás Ježíš.

Námaha nutných věcí a léčka věcí naléhavých

Měl bych se věnovat tomu, co mám dělat. Čím obyčejnější činnost to je, čím je dlouhodobější, tím lépe. Může to totiž být nutné. Jsou činnosti, které jsou nutné a potřebné.

Slovo „nutné“ se nám ale většinou nelíbí – ať je přidáno kamkoliv ve větě. Zdá se nám, že to ohrožuje naši svobodu.

V tom, co žijeme dnes, to tak možná je. Ale právě za slovem „nutné“ se skrývá brána, začátek lepší cesty. To si přece dovedeme představit: když je pro mladého hokejistu nutný namáhavý trénink a bolestivé modřiny. Když je nutný řidičák k motorce, protože bez školy jízdy leží stroj řídítky na asfaltu dřív jak hned. Když jsou pečlivost, soustředění a píle nutné pro úspěšný business. Když je znalost slovíček nutná pro rozhovor s cizincem. Když je nutné odpuštění a oběť pro druhého, aby rostla láska.

Nutné také je, aby si princ Bajaja vzal meč. Ošívá se, že mu předhazují, aby se ozbrojen vláčel s takovou tíhou? Vzteká se, že si ke sluji se sedmihlavým drakem meč nutně musí vzít? Námaha a úsilí – to je vlastnost „nutných“ věcí.

Dosud jsem dlouze diskutoval, jestli ta či ona věc je nebo není nutná. Jestli to tak chci nebo nechci udělat. A pak jsem stejně udělal něco úplně jiného, věci, které se hlásí, že jsou naléhavé. Nejvíc věcí dělám proto, že jsou naléhavé.

Tady bych měl být stejně váhavý, jako když diskutuji o hodnotách a námaze věcí nutných. Nemusím přece naléhavosti podlehnout. Jsou naléhavé věci, které jsou nutné – vytáhnout bolavé včelí žihadlo. Jsou naléhavé věci, které nutné nejsou – Jdeme se fotit na instagram, musíš hned s námi!

Které věci jsou tedy nutné, aby zazářila krása mezilidských vztahů?

Které věci jsou nutné, aby rostla láska?

Co dělají katolíci kromě toho, že se modlí?

Pokání. Tohle slovo znamená dohromady lítost nad zlem, které jsem zavinil já, a snaha namísto toho se teď začít snažit o dobro. Je to podle následujícího pokynu z Bible: „Přestaňte jednat zle, učte se jednat dobře.“ (Iz 1,16-17)

Možná bychom i toužili po nějaké psychohygieně, po nějaké odpovědi na otázku: „Jak se z tohodle vyhrabat?“ Možná bychom dokonce chtěli, aby podrazů a nevraživosti v našem životě opravdu bylo méně. Ale nebyl by po ruce nějaký praktičtější návod? Postup, co dělat?

Odborníky na změnu nitra člověka byli v křesťanském světě kolem čtvrtého století mniši v poušti v krajinách od dnešního Egypta až po Sýrii. Jsou to třeba: Antonín Veliký, Hilarion, Makarius, Ammon, Izidor. K jakému poznání například otcové pouště dospěli: „Nejlepší pokání je řádně plnit, to, co dělat mám. Čím obyčejnější činnost to je, čím je dlouhodobější, tím lépe.“ Je to přesný opak to, po čem toužím, když se chci stát hrdinou: jednou za čas mimořádně vykonat čin Supermana.

Co tím získám?

Přesně to, co nás už i otravuje na ekologii, když jsme stále dokola upozorňováni: „Nechovejte se hnusně a sobecky k přírodě, vrací se to, člověk škodí nakonec sobě.“

Ono je to ale stejné i v mezilidských vztazích: když jsem ježatý, nepříjemný, naštvaný, ironický – mají to lidé okolo mě mnohem těžší, když mě chtějí mít rádi. A protože být milý, může být považováno za přetvářku, a polepšení člověka může být omylem bráno jako divadýlko svatouška, sehrává velmi užitečnou roli pokání: Řádně plnit, to, co dělat mám. Čím obyčejnější činnost to je, čím je dlouhodobější, tím lépe.

Zůstali jsme doma, více času strávíme s rodinou. Ať na tom není rodina hůř, než garáž.

Když jsem z nějakého důvodu nucen v garáži strávit víc času, než jsem původně plánoval – začnu tam uklízet. Ano, těším se na to, jak bude v garáži uklizeno, a už to trvá hodně dlouho, kdy mi na to nezbývá čas. I pro svoji rodinu chci totéž: sobectví zasunout aspoň do krabice v regálu, když s ním nepoběžím hned teď do popelnice. Porovnat na sobě všechny ty vlastnosti, o které by se mohli druzí zranit. Vrstvu naštvání uklidit, až se zase ukáže čistá pracovní plocha mé obětavosti pro druhé. Ironii obrátit na ruby a ještě do ní utřít nějaký flek od oleje mého vlastního selhání. A vyměnit prasklé žárovky mé ochoty a lásky k lidem u mě doma, aby zmizelo příšeří mé podrážděné nálady.

Jde sice o činnost u mě v garáži a v mé rodině, ale týká se to mě samotného: sám sebe chci měnit k lepšímu. Ať to znamená, že umím prokázat lásku.

Farář Pavel Klouček

Kontakt

Městys Višňové

www.visnove.cz

info(at)visnove.cz

tel.: 515339130

starosta:

+420 602 640 403

místostarosta:

+420 736 531 841

všechny kontakty zde