Oficiální webová prezentace Višňového na jižní Moravě
  BANER

Někdy se bráníme – když se mám učit, nebo zdokonalovat v zaměstnání. Jindy námahu překonávám s odhodláním a dlouhodobě – ve sportovním tréninku. A což abych se stával lepším člověkem?

Výcvik, kterému říkáme výchova

Dobře, alespoň teoreticky – šlo by pracovat na sobě bez výchovy? Že bychom byli zproštěni odpovědnosti za děti nebo žáky? Že by nám v žádném věku nikdo neříkal, co by se mělo? Že by první září nebylo tak náročné?

Erich Maria Remarque se už propracoval do povinné literatury, je na seznamu četby k maturitě. Popsat děj jeho knihy je obvyklým úkolem, dokonce každý z nás jsme o něm někdy přednášeli referát. Ale kde vzal takovou schopnost vidět a popsat? Chtěl vědět – a viděl to – kam svět spěje:

No, vlastně je času dost, mnoho se od jeho dob nezměnilo. Výchova by přinesla žádanou změnu, ale může to být? Kdyby byl člověk rostlinou, bylinou různých povah. Výchova je, že keřík rajčete zavčas přivážu. Jestli je někdo vinnou révu – zavčas protrhám, co by růst dál nemělo. Jestli je někdo salátem, změním mu místo, kde roste.

Každopádně péče znamená intervence. U rostlin i ve výchově člověka. Když už z nás pan Remarque nemůže mít radost, že jsme se polepšili, ať má aspoň radost, že jeho povzdech chápeme.

Taková byla pozvánka na letošní pouť

To, co je pro člověka pevná vůle a pro lidské vztahy věrnost – to je pro historii tradice.

Kdyby někdo tradicemi opovrhoval – je to podobné, jako lze opovrhovat věrností. Příčinou takového opovrhování bývají stíny osobní historie.

Tradice není udržováním popela, nýbrž ohně!

Pevná vůle musela začít výcvikem, kterému říkáme „výchova“. Věrnost začíná okouzlením lásky. Kde začíná tradice, pokud jde o historii? Událostí – výjimečnou a věhlasnou událostí.

I letos se chystáme oslavit patrona našeho kostela, svatého Jana Křtitele. Jeho věhlas – jako u každého dalšího svatého v kalendáři – spočívá v tom, že v obtížích obyčejného života dokázal rozpoznat a zasadit se o dobro až natolik, že byl prospěšný lidem. A nyní je vzorem.

Přijměte pozvání na poutní mši svatou v neděli 28. června 2020 v 8 hodin. Budeme při ní prosit za Boží uzdravující posilu a dobro pro všechny obyvatele městyse Višňové.

Heslo poslední květnové neděle: „Přijď Duchu svatý!“

Letnice, Slavnost Seslání Ducha svatého je pro křesťany třetí největší slavností v roce – hned po Velikonocích a po Vánocích.

Co se bude dít? Co se má dít? Když budu citovat slova té písně ‚ Přijď Duchu svatý ‘ z 13. století, Duch svatý vykoná svojí silou: Občerství nás, zbaví únavy. Uzdraví. Smíří nás v rozbrojích. Posílí a upevní v dobrém. Zavlaží vyprahlé srdce. Srovná, co je zkřivené a zahřeje, co je studené. Povede, abychom nezabloudili. Obnoví sedm darů, kterými nás vybavil ve svátosti biřmování. Naší ctnosti dodá užitku, aby přinášela plody. V každém zoufalství, i ve smrti dá útěchu. A přivede k Bohu. Nemusí u toho být vidět. Je o to víc účinný a dokáže to.

Já chci i zároveň nechci dát Bohu místo ve svém životě.

Je potřeba se rozhodnout. Svíce sotva může hořet z obou konců.

Jenom správně otočená svíce hoří jedním plamenem. Světlo Ducha svatého vnáší do našeho života světlo: lásku, radost, pokoj, trpělivost, shovívavost, vlídnost, dobrotu, mírnost, věrnost, tichost, zdrženlivost a čistotu.

Mělo by být snadnější prosit Ducha svatého, aby se ujal i mého života, když vím, jak mě může proměnit: Smíří nás v rozbrojích. Zavlaží vyprahlé srdce.

I sobectví je opakem moudrosti

Jsme brambory na poli, chtějí nás mít v řádku. Situace se vyhrotí, když proti nám jede pluh. Zoufalé volání: To je konec sezóny – pak už zbývá jen uvláčet a zasít na příští rok pro jinou generaci porostu.

Ale pluh jede ve jménu užitku a úspěchu: jede vyorávat úrodu. Někteří jsme brambory pro regál v Kauflandu, někteří jsme brambory pro lihovar. Perspektivu máme, i když se blíží traktor s pluhem a svět už nikdy nebude takový, jaký byl doposud.

Chybou brambor není, že by se bály.

Jejich chybou i neštěstím je, že jsou sobecké – tak pojmenujeme to, když někdo myslí jen na sebe, když někdo požaduje, aby ostatní upravili své jednání podle něj – i pluh ať upraví dráhu a znehodnotí si svou práci na poli.

V tomto momentu se do diskuze přihlásí křesťané: že prý nám má Bůh co nabídnout.

Na Bohu nepotřebujeme tolik jeho sílu, ale moudrost a lásku. Jsou chvíle, kdy proměna světa bude znamenat především, že změna čeká mě a můj život. Pole i traktor jsou na tom v zásadě stejně předloni, dnes i napřesrok. Ale brambora s natí a v hlíně může dostat cenovku a dokonce třeba i šroubovaný uzávěr.

Může být dnes ten den, kdy Boží moudrost mluví přímo ke mně, a kdy Boží láska touží právě mě proměnit k lepšímu.

Jak chutná úspěch? Moudrá a nyní velmi hodnotná brambora opustí lihovar v čiré skleněné lahvi s kolkem. Brambora, která se sobecky vyvlékla z vyorávání, zůstala na poli, neužitečná a shnilá. Nadále se utvrzuje v tom, že na to má právo, že ji nikdo nebude určovat, kde má být, natož ji nutit proti její vůli.

Je pro nás dobré, že nás občas lidé upozorní, jak je naše chování sobecké. Například slovy: „Myslíš jenom na sebe.“ „Ale tušíš, co tohle bude znamenat pro mě?“ „A jak to mám chápat já?“ „Víš, jak to vypadá z druhé strany – z mého pohledu?“

Opakem sobectví je moudrost.

Z utrpení brambory, která prošla dlouhým životním putováním až po expediční oddělení lihovaru, se poučme, co je to úspěch. Ježíš ať je naší silou.

Chodím pozdě a nikdo nemá tak dobrou náladu

Velikonoční svátky mají být radostné. Říkáme to tak. I biblické zprávy o Ježíšovi jako vítězi nad smrtí na to poukazují. Apoštolové, lidé kolem Ježíše, radost zažívají.

Ovšem dnes, v současnosti máme v životě stále dost důvodů ke smutku, starostem a stížnostem.

Stejně na tom ovšem byli všichni Ježíšovi přátelé ve dnech po Zmrtvýchvstání: hrob a kámen – stále smutná záležitost. Ženy s vonnými mastmi jdou dokončit rituály pohřbu a zažívají komplikace navíc: kdo nám odvalí kámen od vchodu? Dobře tedy, kámen je odvalený, ale kde je Ježíšovo tělo, abychom dokončili obřad? Jen smutek a komplikace.

Ony i my potřebujeme anděla: Proč hledáte živého mezi mrtvými? „Ježíš zde není, byl vzkříšen.“ – to jsou slova anděla před prázdným hrobem. Hlavní výhoda: opět je Ježíš může potkat. A potkává se s nimi. Je to v závěrečných kapitolách evangelií. Například Lukáše http://www.biblenet.cz/app/b?book=Luke&no=24 nebo Jana http://www.biblenet.cz/app/b?book=John&no=21.

Ne, i tak mi Velikonoce moc neříkají. Je přece tolik reálných věcí v mém životě a každá s něčím souvisí. Důvodů k radosti tolik není. A když se někdo moc směje, spíš by zasloužil výtku.

Ano, když se někdo směje, že přišel pozdě, zasloužil by výtku. Když se ještě chlubí, že má lepší náladu, potřeboval by víc chápat, jak moc na něm závisí ostatní, a že když je sobec, trápí ostatní.

Ale radost velikonoc není radost z pozdního příchodu – protože to není radost u náhrobního kamene.

Radost z Velikonoc je opětovné setkání s živým Ježíšem – teď už vítězným. I ten, kdo čeká, i ten kdo přijde pozdě, můžou právě teď najít poklad, o kterém pro své hašteření nechtěli ani slyšet. A přeci na ně čeká zatím největší radost jejich života.

A to je pro nás Ježíš.

Námaha nutných věcí a léčka věcí naléhavých

Měl bych se věnovat tomu, co mám dělat. Čím obyčejnější činnost to je, čím je dlouhodobější, tím lépe. Může to totiž být nutné. Jsou činnosti, které jsou nutné a potřebné.

Slovo „nutné“ se nám ale většinou nelíbí – ať je přidáno kamkoliv ve větě. Zdá se nám, že to ohrožuje naši svobodu.

V tom, co žijeme dnes, to tak možná je. Ale právě za slovem „nutné“ se skrývá brána, začátek lepší cesty. To si přece dovedeme představit: když je pro mladého hokejistu nutný namáhavý trénink a bolestivé modřiny. Když je nutný řidičák k motorce, protože bez školy jízdy leží stroj řídítky na asfaltu dřív jak hned. Když jsou pečlivost, soustředění a píle nutné pro úspěšný business. Když je znalost slovíček nutná pro rozhovor s cizincem. Když je nutné odpuštění a oběť pro druhého, aby rostla láska.

Nutné také je, aby si princ Bajaja vzal meč. Ošívá se, že mu předhazují, aby se ozbrojen vláčel s takovou tíhou? Vzteká se, že si ke sluji se sedmihlavým drakem meč nutně musí vzít? Námaha a úsilí – to je vlastnost „nutných“ věcí.

Dosud jsem dlouze diskutoval, jestli ta či ona věc je nebo není nutná. Jestli to tak chci nebo nechci udělat. A pak jsem stejně udělal něco úplně jiného, věci, které se hlásí, že jsou naléhavé. Nejvíc věcí dělám proto, že jsou naléhavé.

Tady bych měl být stejně váhavý, jako když diskutuji o hodnotách a námaze věcí nutných. Nemusím přece naléhavosti podlehnout. Jsou naléhavé věci, které jsou nutné – vytáhnout bolavé včelí žihadlo. Jsou naléhavé věci, které nutné nejsou – Jdeme se fotit na instagram, musíš hned s námi!

Které věci jsou tedy nutné, aby zazářila krása mezilidských vztahů?

Které věci jsou nutné, aby rostla láska?

Co dělají katolíci kromě toho, že se modlí?

Pokání. Tohle slovo znamená dohromady lítost nad zlem, které jsem zavinil já, a snaha namísto toho se teď začít snažit o dobro. Je to podle následujícího pokynu z Bible: „Přestaňte jednat zle, učte se jednat dobře.“ (Iz 1,16-17)

Možná bychom i toužili po nějaké psychohygieně, po nějaké odpovědi na otázku: „Jak se z tohodle vyhrabat?“ Možná bychom dokonce chtěli, aby podrazů a nevraživosti v našem životě opravdu bylo méně. Ale nebyl by po ruce nějaký praktičtější návod? Postup, co dělat?

Odborníky na změnu nitra člověka byli v křesťanském světě kolem čtvrtého století mniši v poušti v krajinách od dnešního Egypta až po Sýrii. Jsou to třeba: Antonín Veliký, Hilarion, Makarius, Ammon, Izidor. K jakému poznání například otcové pouště dospěli: „Nejlepší pokání je řádně plnit, to, co dělat mám. Čím obyčejnější činnost to je, čím je dlouhodobější, tím lépe.“ Je to přesný opak to, po čem toužím, když se chci stát hrdinou: jednou za čas mimořádně vykonat čin Supermana.

Co tím získám?

Přesně to, co nás už i otravuje na ekologii, když jsme stále dokola upozorňováni: „Nechovejte se hnusně a sobecky k přírodě, vrací se to, člověk škodí nakonec sobě.“

Ono je to ale stejné i v mezilidských vztazích: když jsem ježatý, nepříjemný, naštvaný, ironický – mají to lidé okolo mě mnohem těžší, když mě chtějí mít rádi. A protože být milý, může být považováno za přetvářku, a polepšení člověka může být omylem bráno jako divadýlko svatouška, sehrává velmi užitečnou roli pokání: Řádně plnit, to, co dělat mám. Čím obyčejnější činnost to je, čím je dlouhodobější, tím lépe.

Zůstali jsme doma, více času strávíme s rodinou. Ať na tom není rodina hůř, než garáž.

Když jsem z nějakého důvodu nucen v garáži strávit víc času, než jsem původně plánoval – začnu tam uklízet. Ano, těším se na to, jak bude v garáži uklizeno, a už to trvá hodně dlouho, kdy mi na to nezbývá čas. I pro svoji rodinu chci totéž: sobectví zasunout aspoň do krabice v regálu, když s ním nepoběžím hned teď do popelnice. Porovnat na sobě všechny ty vlastnosti, o které by se mohli druzí zranit. Vrstvu naštvání uklidit, až se zase ukáže čistá pracovní plocha mé obětavosti pro druhé. Ironii obrátit na ruby a ještě do ní utřít nějaký flek od oleje mého vlastního selhání. A vyměnit prasklé žárovky mé ochoty a lásky k lidem u mě doma, aby zmizelo příšeří mé podrážděné nálady.

Jde sice o činnost u mě v garáži a v mé rodině, ale týká se to mě samotného: sám sebe chci měnit k lepšímu. Ať to znamená, že umím prokázat lásku.

Farář Pavel Klouček

Kontakt

Městys Višňové

www.visnove.cz

info(at)visnove.cz

tel.: 515339130

starosta:

+420 602 640 403

místostarosta:

+420 736 531 841

všechny kontakty zde